Příběh peněz

Trakař cennější než peníze na něm dovezené

Manželka dělníka šla nakoupit s trakařem. Mezi tím však někdo využil příležitosti a tak než vyšla z obchodu, byl trakař pryč. Avšak peníze na něm naložené tam zůstaly. Ano, i to se mohlo stát na konci období hyperinflace v Německu. Mnoho rodin při ní přišlo o své celoživotní úspory, protože peníze se staly téměř bezcennými.

Vše začalo tím, že tehdejší vláda Výmarské republiky se tímto způsobem politicky bezbolestně chtěla zbavit ohromných válečných dluhů. Stát byl nucen neustále zvyšovat množství oběživa, aby mohl zaplatit alespoň část svých dluhů. Rotačky tiskových lisů neustále překonávaly nové rekordy, když Říšská banka vydávala další a další bankovky. Tím se proces znehodnocování měny ještě urychlil. Životní náklady mezi lety 1914–1921 vzrostly dvacetinásobně.

V lednu 1919 stála jedna unce zlata 170 marek. V lednu 1921 to bylo 1 300 marek. Rok na to již 3 840 marek. A to byl teprve začátek, inflace stále akcelerovala. V lednu 1923 stála unce téměř 36 000 marek. O 6 měsíců později to pak byla cena běžného zboží.

V říjnu 1923 se ceny pohybovaly již v milionech. Litr mléka stál 5,4 milionů marek a dopisní známka 2 miliony. Inflace byla tak značná, že mzda byla vyplácena i dvakrát denně. Zaměstnanci si chodili pro mzdu s kufry či s prádelními koši, aby mohli pobrat hromady bezcenných papírů, zvaných peníze. Každý spěchal nakoupit potraviny a další dostupné zboží, protože za několik hodin bylo všechno dražší.

Počátkem listopadu stál dvoukilový chléb 420 miliard marek, i když ještě před několika dny byl za „pouhých“ 130 miliard. Některé podniky pak začaly vyplácet mzdu nebo její část v naturáliích.

Inflační šílenství ukončilo zavedení tzv. rentové marky. Protože stát nemohl krýt novou měnu vlastními zlatými rezervami, použil ke krytí průmyslové a zemědělské pozemky a zatížil je hypotékou ve výši 3,2 miliard rentových marek. Z těchto peněz byly poskytovány hospodářství nové úvěry. Jeden bilion papírových marek se pak měnil za jednu marku rentovou.

Na konci hyperinflačního období stála unce zlata neuvěřitelných 86 bilionů marek. Hyperinflace nejvíce dolehla na střední vrstvy obyvatelstva. Většinou měly pouze finanční úspory a nevlastnily žádné věcné hodnoty.

Naopak majitelé nemovitostí a movitostí a zejména dlužníci na inflaci dokonce vydělávali. Mnozí průmyslníci si vzali od státní banky úvěry, investovali peníze do nového zařízení a dluh pak o něco později spláceli stále se znehodnocující měnou. Nové investice tak přišly velice levně.

Avšak ani vlastníci nemovitostí, kteří koupili nemovitosti před inflací a kterým se díky hyperinflaci podařilo nemovitosti oddlužit, se neradovali dlouho. Vláda zavedla vysoké daně jak z nemovitostí, tak i z vybraného nájmu, aby se i těmto majitelům odčerpala hodnota majetku, a také aby se ceny nemovitostí srazily dolů a staly se opět dostupnými pro ostatní obyvatele.

Nejlépe se pak měli ti, kteří dostatečně dlouho drželi své drahé kovy. Ti pak mohli před koncem hyperinflace získat opravdu zajímavé majetky „za hubičku“, tedy spíše za pár uncí zlata nebo stříbra.