Příběh peněz

Měnová reforma 1953

V pátek 29. května 1953 ve svém rozhlasovém projevu tehdejší prezident Československa Antonín Zápotocký prohlásil: „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy, které šíří třídní nepřátelé.“ Den poté se ukázalo, že prezident lhal, měna příliš pevná nebyla a v Sovětském svazu byly již v předstihu vytištěny nové československé bankovky.

Po oznámení reformy bylo každému jasné, že peníze se stanou toaletním papírem. Zbývající dva víkendové dny zavládla nákupní horečka. Každý se snažil peníze ještě na něco hodnotného směnit. Plná byla kina, hospody i obchody. Kupovalo se cokoli, jakékoliv zboží se stalo zprostředkovatelem převodu hodnoty.

Občané si mohli od pondělí 1. června do čtvrtka 4. června vyměnit staré peníze za nové. Peníze byly měněny ve výměnných střediscích na poštovních úřadech, pobočkách Státní spořitelny, místních národních výborech i v hostincích. I pár dní poté obchody akceptovaly staré peníze v novém poměru.

Každý občan, který nespadal do kategorie živnostníka či boháče, měl umožněno směnit 300 Kčs starých za 60 Kčs nových (v poměru 5:1). Každá další koruna nad 300 už byla měněna v poměru 50:1. Vklady ve Státní spořitelně nebo ve Státní bance byly přepočítávány výhodněji:

  • V poměru 5:1 bylo přepočteno celých 5 000 korun.
  • Částky nad 5 000 do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1.
  • Částky nad 10 000 do 20 000 Kčs v poměru 10:1
  • Částky nad 20 000 do 50 000 Kčs v poměru 25:1
  • Vklady nad 50 000 Kčs pak v poměru 50:1.

Hotovost v pokladnách podniků a jiných organizací byla směněna rovněž v poměru 1:50. Dluhy u peněžních ústavů byly přepočteny poměrem 1:5. Mzdy, platy a důchody se přepočítávaly také v poměru 5:1. Souběžně s měnovou reformou bylo v obchodech provedeno přecenění. Chytří obchodníci toho samozřejmě využili a najednou byly ceny v obchodech téměř dvojnásobné.

V propadlišti dějin a bez náhrady skončily všechny pojistky, včetně životních, státní dluhopisy a ostatní cenné papíry.

Měnová reforma v roce 1953 byla vedena snahou snížit kupní sílu obyvatel, protože stát svým občanům dlužil hodnotu jimi nashromážděných peněz (byl vnitřně zadlužen). Poškozeni byli všichni, kdo měli ušetřené nějaké peníze, ti, kdo šetřili, aby si na stáří mohli opatřit vlastní domek i ti, kdo ukládali v podobě životního pojištění na zajištění ve stáří. Pomocí reformy získal komunistický režim přehled o majetku všech jednotlivých občanů, komise měly zdokumentovány, kolik kdo směňoval starých peněz.

Živnostníkům byl měnovou reformou odebrán provozní kapitál a tím i znemožněno další podnikání. Vázaný trh a lístkový prodej mohl být díky provedené měnové a cenové reformě zrušen. Poválečný lístkový systém totiž umožňoval po předložení lístků na potraviny a spotřební zboží nakoupit za ceny levnější, než byly ceny ve volném prodeji. Na přídělovém trhu nemohli z politických důvodů nakupovat všichni. Potravinové lístky nedostávali například dřívější velitelé četnictva, bývalí továrníci, bankéři, akcionáři nebo členové správních rad.

Občané byli měnovou reformou zcela ožebračeni – státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy. Měnovou reformu v roce 1953 doprovázely stávky a demonstrace, které byly potlačeny. Byl to nepěkný pohled na směs bláta a krve pokrývající roztrhané bankovky a rozsypané drobné mince válející se na ulici.

Může být měnová reforma řešením aktuálních problémů s předlužením jak států či obcí, tak i firem? Myslíme si, že je to nepravděpodobné. Měnová reforma je organizačně náročný a politicky nepohodlný krok. Státy a politici dávají přednost jednodušším, politicky schůdnějším řešením.

Tím může být nákup státního dluhu pomocí peněz nově vytvořených centrální bankou. (Jelikož to nemohou dělat napřímo, používají velké banky jako své prostředníky a ty na tom bezpečně vydělávají. Banky si od centrální banky půjčují téměř zadarmo - viz. evropský program (T)LTRO a nakupují za ně dluhopisy nejen problémových zemí. Rozdíl mezi výnosem těchto dluhopisů a zaplacenými úroky centrální bance je pro ně velmi zajímavým zdrojem bezpracných příjmů).

Ve spojení s vyšší skrytou inflací, pomocí které odmazávají část svých dluhů, se státům zatím daří oddalovat jejich rostoucí dluhový problém. Nebo to mohou řešit podobně jako Polsko, kde stát sebral penzijním fondům jimi držené státní dluhopisy.

V případě problémů velkých bank, které za nově vytvořené peníze od centrální banky kupují státní dluhopisy, tu máme schválena tzv. „bail-in“ řešení. Pak by se větší část vkladů těchto bank přeměnila na akcie, v té době již téměř bezcenné, a tím bude banka zachráněna. Černý Petr však podobně jako u měnové reformy zůstane obyčejným lidem.