Drahé kovy

Není standard jako standard, ani ten zlatý

Během středověku se tedy platilo převážně stříbrem a hodnota mince byla dána její ryzostí a váhou. Také jsme si ukázali, že panovníci velice rádi znehodnocovali mince snižováním obsahu drahého kovu v nich. Díky značně nevyrovnané obchodní bilanci s Čínou, kde se platilo stříbrem, začala Anglie na počátku 19. století pociťovat nedostatek stříbra. Razila tedy stále více zlatých mincí a postupně přešla na tzv. zlatý standard.

V období klasického zlatého standardu (do roku 1914) byly různé měny vlastně jen jiné hmotnostní jednotky zlata. Dolar byl definován jako 1/20 unce zlata, libra byla téměř 1/4 unce. Směnné poměry byly fixní, tj. stanoveny poměry hmotností zlata daných měn. V oběhu cirkulovaly zlaté mince s příslušným obsahem zlata (např. 20 dolarová mince vážila logicky jednu unci). Existovaly ale také bankovky emitované soukromými bankami, jednalo se ovšem de facto o poukázky na drahý kov.

Enormní válečné výdaje během první světové války vedly válčící strany k opuštění zlata a k inflaci. Inflace je takové skryté zdanění. Na rozdíl od skutečných daní však jej není třeba veřejně vyhlašovat a lze jej provádět i bez vědomého souhlasu veřejnosti. Všechny významné měny se tak znehodnocovaly pomocí vydávání nekrytých bankovek. Dolar o něco méně, neboť Spojené státy vstoupily do války později.

Po skončení první světové války záměrně devalvované měny, regulace, cla a kvóty přinášely problémy do mezinárodního obchodu. Země se pokusily k návratu ke zlatému standardu, bohužel v předválečných poměrech, což však vůbec nekorespondovalo s celkovým objemem cirkulujících mincí a bankovek. Těch bylo často více než trojnásobné množství. Měnové reformy následovala deflační politika, která měla postupně odčerpat nekryté rezervy a výrazně zatížila hospodářský vývoj po válce. Avšak tato snaha většinou nebyla zcela úspěšná a tak např. dolar měl na konci 20. let jen 40% krytí zlatem.

Ve 30. letech následoval masivní odklon od zlatého standardu jako reakce na velkou hospodářskou krizi. V USA byl zlatý standard zrušen ke konci roku 1933 – dvacet let po zavedení Federálního rezervního systému. 5. dubna téhož roku Roosevelt vydal exekutivní nařízení č. 6102, které každému obyvateli USA nařizovalo odevzdat veškeré zlato pod pokutou až 10 000 dolarů, 10 let vězení, nebo obojí. Rok poté byl dolar devalvován z 1/20 unce na 1/35 unce.

Po druhé světové válce ustavily vítězné mocnosti Brettonwoodský měnový systém, který fungoval v letech 1945–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru na zlato a všech ostatních měn na dolar. Dolar zůstal fixován jako 1/35 unce zlata. Směňovat dolary za zlato ovšem směly pouze vlády, nikoliv občané.

Vlády USA však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. Ostatní země, zvláště Francie, na to reagovaly požadavky na směnu dolarů za kov, což znamenalo, že USA o své měnové zlato přicházely. Vzhledem k tomu, že USA měly po druhé světové válce značné zásoby zlata, držel se systém poměrně dlouho, ale koncem 60. let se začal rozpadat. Mocný vír výměny dolarů za zlato hnaný převážně Francií, nakonec odsál téměř 2/3 zlatých zásob USA.

Chci nezávazné informace