Drahé kovy

Inflace ve starověku a středověku

Po obilí, dobytku, plátnu a mušličkách začali lidé více používat ke směně také drahé kovy, hlavně zlato a stříbro. Jejich nevýhoda byla v tom, že se musely vážit. Nikdo také nevěděl, kolik je v tom kousku ryzího kovu. Navíc, kde se váží a obchoduje, tam se dá také podvádět.

Před víc než dvěma a půl tisíci lety se ve starověké Lýdii v Malé Asii, dnešním Turecku, objevila velká novinka – ražené peníze. Původně nádherné kapičky drahého kovu, jedna jako druhá, navrch i vespod s vyraženou značkou jako zárukou váhy i ryzosti. Aby se kapičky kovu nedaly kolem té značky opilovat, a aby se tak nezískávala nelegálně část drahého kovu, začaly se razit ploché mince s obrázkem po celé ploše, později i s vroubky po obvodě. Avšak i po této úpravě se mince delším používáním opotřebovávaly a ztrácely na hmotnosti.

Další možností, jak vyrazit více mincí se stejným množstvím vzácného kovu bylo snižování obsahu drahého kovu v minci. Příkladem může být římský denár. Na počátku třetího století př. n. l. obsahoval denár 4,5 gramu téměř čistého stříbra. O 250 let později za časů císaře Nera to již bylo jen 3,4 gramu. A za dalších 220 let se stal z denáru kovový odpad s méně než 4 % stříbra.

Za tureckých válek v 16. století došlo maltézským rytířům stříbro a začali razit peníze z mědi, jenže na ně poctivě vyrazili heslo „ne kov, ale důvěra“. To byl velký objev. O sto let později již obchodníci platili bankovními stvrzenkami čili dluhopisy, z nichž se vyvinuly papírové peníze. Těm se ovšem lidé dlouho bránili, protože stříbro je přece stříbro.

Chci nezávazné informace